Svatý Norbert z Xanten
Norbert
se narodil v knížecí rodině pánů z Gennep mezi rokem 1080-1085. Jeho
rodiče Heribert a Hedvika byli spříznění s tehdejším císařským rodem a
žili v Xanten, v městě s bohatou historii, o níž svědčí i starodávná
kapitula sv. Viktora, jejímž členem se stal Norbert asi ve svých osmi
létech. Dnes toto město leží na německo - holandské hranici.
V létech 1108 až 1109 se stal Norbert kaplanem na kolínském
arcibiskupském dvoře, kdy v jeho čele stál významný arcibiskup Bedřich
ze Schwarzenburgu. Ale již v roce 1110 jej nacházíme v doprovodné
skupině císaře Jindřicha V., který se vydává v roce 1111 do Říma, aby
přijal císařskou korunu. Papež Paschal II. jej žádá, aby se vzdal práva
investitury. Jindřich odmítl a uvěznil papeže ve svém táboře. Tím jej
chtěl zlomit, aby uznal jeho právo na investituru. Tehdy, jak uvádějí
jeho životopisci, přichází Norbert a pokorně prosí papeže o odpuštění,
že se účastní této výpravy. Papež pod nátlakem korunuje Jindřicha V. v
dubnu 1111 císařem a ponechává mu právo investitury. Již příštího roku
však papež na Lateránském koncilu uznává tento krok jako protiprávní.
Můžeme se domnívat, že Norbertův postoj ke Kristovu náměstku je počátkem
nejen jeho vlastního obrácení, ale také pohnutkou k příklonu ke
gregoriánské reformě, která hájí práva církve proti světské moci. Jak
píše Bernard Ardura, Norbert je vnitřně roztržen a v důsledku toho již
roku 1113 odmítá z rukou císaře biskupství v Cambrai. Když je císař
Jindřich V. roku 1115 uvržen do klatby, Norbert opouští císařský dvůr a
vrací se do Xanten. Nejstarší životopisci právě do této doby zasazují
příhodu z Norbertova života, kdy se svým průvodcem jedou na koních na
místo zvané Vreden a před Norbertem udeří blesk a slyší hlas: Zanech
zlého a čiň dobré! Toto vyprávění, jak poznamenal R. Stahlheber v díle:
Die Ikonographie Norberts von Xanten Themen und Bildwerke, se až nápadně
podobá příběhu obrácení Šavla u Damašku, jak nám je popisuje Písmo svaté
ve Skutcích apoštolských. V době vzniku nejstarších životopisů sv.
Norberta toto byla běžná forma k zachycení duchovního dění života
světců.
Norbert se uchyluje do samoty benediktinského kláštera sv. Michala v
Siegburgu, kde se pod vedením opata Konona připravuje k přijetí svěcení.
To přijímá z rukou kolínského arcibiskupa a roku 1116 na Hromnice slaví
svou primici v dómě sv. Viktora, při níž veřejně kritizuje duchovní stav
členů kapituly a je za tento skutek pohaněn. Právě toto vystoupení
můžeme chápat jako reformní smýšlení mladého kněze.
Norbert odchází do ústraní. Bernard Ardura konstatuje, že v létech 1116
až 1118 promýšlí své plány, které spočívají v touze žít ideál lidového
hlasatele evangelia. V těchto létech proti dobovým zvyklostem Norbert
denně slouží mši svatou. Svůj styl života putujícího kazatele musí
Norbert obhajovat před koncilem ve Fritzlar, kde je mu vytýkáno kázání
bez pověření a oděv duchovního. Norbertova obhajoba je uznána legátem
Kononem a po těchto událostech se rozhodl úplně opustit svět, zbavil se
svých závazků v Xanten, rozdal majetek a pouze s jednou mulou, deseti
stříbrnými a bohoslužebným náčiním nastupuje život poutníka.
Při setkání s papežem Gelásiem II. získává Norbert pověření apoštolského
kazatele. Přidávají se k němu první druhové, mezi které patří i pozdější
první opat v Prémontré Hugo de Fosses. Nový papež Kalixt II. svolal
koncil do Remeše, kam putuje Norbert na podzim 1119, aby požádal o
stejné apoštolské pověření. Na cestě se setkal s biskupem Bartolomějem
de Joux, který byl rovněž stoupencem gregoriánské reformy. Tento biskup
získal Norberta pro svoji diecézi. Zde, roku 1120, v údolí Prémontré má
Norbert vidění - velké množství bíle oděných mužů putujících údolím v
procesí se stříbrnými kříži, kadidelnicemi a svícny v rukou - což bylo
pro Norberta znamením a nasměrováním jeho dalšího životního úsilí. Takto
byl dán podnět k založení zpočátku komunity apoštolského života a
později řádu, který nese název podle místa svého vzniku. Na Hod Boží
vánoční roku 1121 skládali první Norbertovi žáci spolu se svým mistrem
sliby. Založení je svojí vitalitou velmi přitažlivé a řád se slibně
rozvíjí. Staví se kostel, pro který Norbert v Kolíně získává ostatky
svatých, a postupně i klášter, který se stává cílem mnohých poutníků a
kajícníků. Během čtyř let se rozrůstá řád i o nová založení. Přitom se
Norbert i nadále věnuje svému apoštolskému působení. Do roku 1126
vykonal i pouť do Říma. V témže roce jej vidíme ve Špýru na Rýně, kde
právě probíhala volba na uprázdněný biskupský stolec v Magdeburku. Na
doporučení císaře Lotara, papežský legát kardinál Gerhard potvrdil volbu
a vyzval Norberta k přijetí tohoto úřadu.
Svůj nový úřad jako XIII. arcibiskup nastupuje Norbert 17. července
1126. Čekala jej nelehká práce, reforma kléru, klášterů, urovnání
majetkových poměrů a práce na povznesení křesťanského života věřících.
To vše jakoby dokresluje profil Norberta, zaníceného představitele snah
o obnovu církve. V tomto úsilí musel i opustit město, vyhlásil církevní
klatbu, aby získal zpět postavení církve, které jí náleželo. Mimo práci
v diecézi zasahuje Norbert také v záležitosti papežského schizmatu mezi
Inocencem II. a vzdoropapežem Anaklétem II. Rozhodující slovo měl
německý král, a ten se na radu Norbertovu přiklonil k pravému papeži
Inocenci II., který jej v Římě korunoval. Po návratu do Magdeburku slaví
Velikonoce 1134 již s podlomeným zdravím a umírá 6. června toho roku.
Norbertovo tělo bylo uloženo v klášterním kostele Panny Marie v
Magdeburku.
Z roku 1200 se nám dochovaly kusé zprávy o žádosti bratří, která byla
podána papeži Inocenci III. ohledně kanonizace Norberta. Faktem však
zůstává, že se neukazují žádné projevy jeho kultu, ještě ani v
magdeburském misálu z r. 1503, ani v breviáři z r. 1504, dokonce ani v
misálu z Prémontré vydaném r. 1578. Generální kapitula roku 1521
podnikla další kroky v tomto směru. Až na žádost generálního opata Jana
Despruetse vydal Řehoř XIII. 28. července 1582 bullu Immensae divinae
sapientiae, která schválila liturgický kult sv. Norberta, odedávna
kanonizovaného hlasem lidu i Boha.
V polovině XV. století upadl život magdeburského kláštera, a i když se
jej podařilo částečně obnovit, za nějakou dobu se celý kraj stal
protestantským. Několik opatů té doby se snažilo získat ostatky
zakladatele pro svůj klášter, i z toho důvodu, že byly případy zneuctění
ostatků svatých. Za podpory císaře Ferdinanda II. se to podařilo
strahovskému opatovi Kašparu Questenberkovi, který je po vleklém
vyjednávání vyzvedl dne 3. prosince 1626 a převezl do Prahy na Strahov
2. května 1627, kdy je mezitím upravovaly sestry ženského kláštera v
Doksanech. Dne 27. dubna 1627 vyhlásil pražský arcibiskup kardinál
Harrach svatého Norberta českým zemským patronem, dekretem Quo Sanctis
Bohemie.
Ikonografie sv. Norberta
 |
 |
 |
 |
 |
Především šlo v životě premonstrátů a tím i jejich zakladatele o
věrné následovaní Krista v duchu vita apostolica, a tak je Norbert před
svým svatořečením spíše nazýván jako reformator, reparator, coeptor,
tato okolnost se projevuje i v jeho znázornění. Jedním z prvních je z
rukopisu Vita s. Norberti z XII. století, který se uchoval v klášteru
Schäftlarn a na němž je Norbert znázorněn jako ten, který přijímá Řeholi
od Augustina. Tedy první typ znázornění, Norbert obnovitel životního
stylu, kterému dal začátek sv. Augustin, a který je reprezentován jeho
Řeholi. Druhý typ zobrazení tohoto světce je ve spojení s narozením
Krista a Pannou Marií, která je v řádu vzývaná jako Conservatrix. Vazbu
zde nacházíme s prvními sliby komunity v Prémontré na Hod Boží vánoční
roku 1121. Toto vyobrazení nalézáme v Missale Ordinis Praemonstratensis
z roku 1482 a v Breviarium Candidi Ordinis Praemonstratensis z roku
1490. V této souvislosti je svatý Norbert také vzýván jako patron
těhotných žen a šťastného porodu.
Dochovala se nám krásná modlitba z roku 1749: Modlitba k svatému
Norbertu, kterou těhotné paní za šťastný porod říkati mohou. Jiný motiv
ve spojení s Matkou Boží a sv. Augustinem nalézáme v magdeburském
Breviarium secundum ordinem Praemonstratensem z roku 1504. Zde se
ukazuje častý motiv Norbertovy ikonografie, stojící na četných zmínkách
z jeho životopisů, kdy v síle Ježíše Krista vyhání zlého ducha a Matka
Boží je mu v tom pomocnicí a přímluvkyní. Dalším motivem ve spojení s
Pannou Marii, který se objevuje na přelomu XV. a XVI. století je předání
bílého šatu, tento se nachází v pařížském Breviarium Ordinis
Praemonstratensis z roku 1498. Jedno z prvních vyobrazení sv. Norberta s
kalichem jakožto symbolu Eucharistie nalézáme na měděné rytině z r. 1605
v Augsburgu, kde vedle symbolických motivů z Norbertova života (v podobě
medajlonů) lze spatřit ústřední motiv Norberta jako zakladatele řádu s
berlou a kalichem. Většina dalších vyobrazení už nese prvky, které nám
ukazují tohoto světce jako nositele a ctitele Eucharistie.
Norbert
bývá nejčastěji od XVII. století znázorňován s Eucharistií v monstranci,
kdy nohou stojí na ďáblovi, někdy popisovaném jako Tanchelm. Takto jej
můžeme spatřit ve vyobrazení P. P. Rubense z let 1620 - 1625, které bylo
pracovním návrhem pro sochu na hlavní oltář u sv. Michaela v Antverpách.
Vstoupí li dnes návštěvník do některého chrámu, kde existuje nějaká
souvislost se sv. Norbertem, většinou se již setká s vyobrazením tohoto
světce s monstrancí. Můžeme se domnívat, že tato skutečnost vychází jako
z nejhlubšího pramene z jeho života, a jistě nemalý vliv potom má jeho
kanonizace v době po Tridentském koncilu.