Duchovní slovo
Mezinárodní eucharistický kongres bude roku 2020 v Budapešti
Papež
František hovořil o třech dimenzích eucharistické kultury, které mají
základ v Nejsvětější svátosti.
Prvním z nich je společenství. Společenství s Kristem
tak představuje skutečnou výzvu eucharistické pastorace, která má
pomáhat věřícím, aby Jej přijímali ve svátosti a žili v Něm a s Ním
činorodou láskou a misijním posláním.
Druhou dimenzí je služba. Eucharistické společenství,
které má účast na údělu Služebníka Ježíše, stává se rovněž služebníkem,
přijímáním darovaného Těla se stává tělem daným za život mnohých. V
církvi a společnosti je mnoho situací, do nichž je třeba vlévat balzám
prokazováním skutků duchovního i tělesného milosrdenství.
Třetí dimenzí je milosrdenství. Existují různé formy
strachu, útlaku, arogance, zloby, zášti, uzavřenosti, zanedbávání
životního prostředí. Křesťané však každou neděli zakoušejí, že tento
proud nezmůže nic proti oceánu milosrdenství, jehož zdrojem je
Eucharistie.
„Příští Mezinárodní eucharistický kongres, který se uskutečnění za dva
roky v Budapešti a bude pokračováním jejich více než stoleté historie,
je povolán ukazovat stezku novosti a obrácení a připomenout, že středem
života církve je eucharistie,“ řekl papež František v závěru dnešního
setkání se členy zmíněné přípravné papežské komise.
Vatikán, 10. listopadu 2018
Z doživotního trestu na vatikánské známky
Autorem
„Narození“ a „Zvěstování Páně“ je Marcello D´Agata, který si odpykává
doživotí za trestnou činnost v organizovaném zločinu. „Něco se ve mně
stalo v Roce milosrdenství, kdy papež František vězňům umožnil projít
Svatou branou a získat plnomocné odpustky, a s nimi také „jistotu
odpuštění“, vypráví v italském tisku (Corriere della Sera, 6.11.2018).
„Od té doby jsem začal brát do rukou štětce. Prošel jsem Svatou branou v
naprosté osamělosti a stěží mohu ten moment popsat. Jisté je, že mi
navrátil onen život a radost, které jsem ztratil, když jsem se dal
přesvědčit falešnými mistry a povolil jsem zlu, aby se mne zmocnilo.
Přál bych si, aby ony známky byly pro svět znamením pokoje. Vykupuji tak
svou temnou minulost, která už mi nepatří, ale stále mne bolí a nemohu
ji přehlížet. Děkuji všem, kteří mi umožnili, abych konečně přinesl
občanské společnosti kladné poselství“, svěřil se doživotní vězeň, který
již letos v létě zaslal papeži Františkovi svá dvě díla, včetně
Ukřižování.
Svatý otec jeho dar nejenom ocenil, nýbrž v děkovném dopise zdůraznil,
že „tvorba uměleckých děl může prostřednictvím jazyka krásy vést k
zažehnutí jiskry naděje a důvěry právě tam, kde se lidé zdánlivě poddali
lhostejnosti a ošklivosti.“
Vatikán, 8. listopadu 2018
Z bankéře řeholníkem a knězem – Johannes von Habsburg-Lothringen
Pravnuk
posledního rakouského císaře, bl. Karla, se vzdal slibné kariéry v
jednom pařížském peněžním institutu a stal se knězem v řeholní
kongregaci Eucharistického bratrstva - Fraternité Eucharistein.
Pater Johannes von Habsburg-Lothringen (nar. 1981) tam vstoupil v roce
2006 a kněžské svěcení přijal letos ve Svatém Mořici, jednom ze čtyř
domů tohoto mladého řeholního společenství. Johannes je jedním z osmi
dětí Rudolfa Maria Habsbursko-Lotrinského a Marií Hélène de Villenfagne
de Vogelsanck.
Na otázku, jaké jsou důvody jeho rozhodnutí Johannes von
Habsburg-Lothringen odpověděl: „Ptáte se na důvody. Mám jenom jeden:
Ježíše. Nepřijal jsem kněžské svěcení, abych se osobně realizoval. Byl
to jednoduše Pán, který na moji touhu dát se do Jeho služeb, promluvil
do mého života. Vydal jsem se touto cestou, abych odpověděl na Jeho
přání.“ Po dvanácti letech formace byl Johannes letos v červnu vysvěcen.
„Jenom Ježíš může proměnit bídu našeho světa, která je patrně
nejpropastnější, jakou kdy lidstvo poznalo: bídu materiální, morální,
individualismus, mizení vztahů a rodiny, ztrátu smyslu a opor, všeobecný
nedostatek naděje, šílenství smrti (zvláště sebevraždy), poněvadž On zná
utrpení, kterým Jeho božská láska prošla skrze ukřižování a vzkříšení.“
Eucharistické bratrstvo působí ve Švýcarsku a Francii.
Nemá nedostatek povolání. Věnuje se eucharistické adoraci 24 hodin 7 dní
v týdnu a pomáhá lidem, kteří upadli do drogových závislostí.
Vatican, 25. října 2018
„Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“(1 P 1,16)
Svatí mezi námi, jsou-li nápadní, pak vlídností k druhým, svědomitostí v
práci. Tím, že je na ně spolehnutí. Nemluví příliš s lidmi o Bohu - ale
tím víc s Bohem o lidech, mezi nimiž žijí. Znají svou víru z osobního
přesvědčení. Vědí, proč věří v Boha a umějí odpovědět na běžné námitky
proti víře. Dnešní svatý je kliďas, který běžné denní mrzutosti řeší
spíš žertem a s humorem než s rozčilováním. Ví, že nad všemi událostmi
světa je Bůh, který i zlé umí obrátit v dobré těm, kdo v něj důvěřují.
Svatý mezi námi nekritizuje lidi kolem sebe, neodsuzuje, ale snaží se je
pochopit a pomoci jim. Když mluví, tak mluví o něčem, neplácá o ničem,
jen aby se klábosilo. Ví, že povídavost je známkou slaboduchosti. Nikdy
neslibuje něco, o čem ví, že by to nemohl splnit. Před druhými se
nevytahuje a snaží se mluvit co nejméně o sobě. Na druhé nežárlí.
Nevšímá si toho, co o něm říkají druzí za jeho zády. Když mu někdo
vytkne chybu, přemýšlí, jak ji napravit, má-li ji opravdu, nebo co
dělat, aby nepůsobil špatným dojmem, když tu chybu nemá. Nikdy se
nehádá, i když ví, že pravdu má on. Řekne své mínění a to stačí. Nikomu
své mínění nevnucuje. Působí na druhé svým příkladem, svou osobností.
Denně setřásá vše staré. Snaží se denně vytvořit ze sebe lepší typ
člověka, lepší podobu křesťana.
Poslední poznávací známkou svatých mezi námi je, že všechny tyto krásné
zásady sice přijali za zásady svého denního života, ale ještě se jim
nedaří zachovávat je vždy denně. Ještě klopýtají, ještě chybují. Ale z
klopýtnutí si nic nedělají. Vědí, že svatost spočívá v neustálém
začínání.
Svatí nejsou svatí proto, že by nikdy neklesli. Jsou svatí proto, že po
každém pádu vždy znovu povstali k novému úsilí!
Úvaha P. Simajchla může být inspirací pro všednodenní růst ke svatosti.
Papež František říká: „Svatost je nejkrásnější tváří církve (Gaudete et
exsultate, 9)… Nebojte se tedy být svatí s pohledem upřeným k Marii a
všechny svaté, kteří vás předešli a ukazují vám cestu!“
(Poselství k
mladým, 12.5.2018)
Modlitba v osobních potřebách
Dobrotivý
Bože, Tys vyvolil svého služebníka Josefa Hloucha za českobudějovického
biskupa, aby kráčel ve šlépějích Tvého Syna, čímž se stal pro mnohé
oporou a svědkem víry v době útlaku církve.
Našel-li jsi zalíbení v jeho životě a obětech, veď nás, prosíme, svým
svatým Duchem, abychom se dovedli modlit jako on, abychom dovedli
spojovat své bolesti a utrpení s obětí Tvého Syna na kříži a abychom
nikdy neztráceli naději a důvěru ve tvou láskyplnou prozřetelnost. V
této naději a důvěře Ti předkládáme záležitost … (vyjádří se svými
slovy).
Svěřujeme ji do přímluv biskupa Hloucha s prosbou, abys jejím vyslyšením
oslavil tohoto „pastýře lidu svého“, který během života pomáhal a těšil
všechny, kdo se k němu obraceli. Odvažujeme se prosit i za věci, které
jsou lidským silám nedosažitelné, protože sama církev nás k tomu
povzbuzuje, když prohlašuje za blahoslavené a svaté ty, na jejichž
přímluvu se udály zázraky.
Prosíme o to ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, který s Tebou a Duchem
svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.
S církevním schválením biskupa českobudějovického Mons.
Vlastimila Kročila
Biskup Vlastimil Kročil zveřejnil v neděli 10. června 2018 v katedrále
sv. Mikuláše v Českých Budějovicích text modlitby za zázrak na přímluvu
Josefa Hloucha, a vyzval k ní k ní věřící. Stalo se tak
přesně v den 46. výročí úmrtí biskupa Hloucha, jehož proces blahořečení
začal v březnu.
Papež: Nezapomínejte křtít děti
„Křest
umožňuje Kristu, aby žil v nás, a nám, abychom žili v Něm a
spolupracovali v církvi, na proměně světa. … Někteří si říkají: proč ale
křtít dítě, které nemůže rozumět? Až vyroste a bude mít rozum, samo bude
moci požádat o křest. Toto je však projev nedůvěry v Ducha svatého,
protože křtíme-li dítě, pak do něj vstupuje Duch svatý, a Duch svatý
umožňuje, aby v tomto dítěti jakožto dítěti rostly křesťanské ctnosti a
později rozkvetly. Vždycky je třeba dávat všem, všem dětem tuto možnost,
aby v sobě měly Ducha svatého, který je vede životem. Nezapomínejte
křtít děti!
Papež František, Vatikán, 11.4.2018
V tichu sa rodí láska
,,Život
v tichu je nevyhnutnou podmienkou, aby sme mohli fungovať v spoločenstve
s ostatnými. Bez schopnosti žiť v tichu človek nie je schopný ani
načúvať tým, ktorí ho obklopujú, milovať ich a chápať. V tichu sa rodí
láska k bližným.”
(Kardinál Sarah: Sila ticha)
Církev není bunkrem nebo uzavřenou pevností (Meditace k Zelenému čtvrtku)
Dům
- útočiště v temné noci
Pascha Izraele byla a je svátkem rodiny. Nebyla slavena v chrámu, nýbrž
v domě. Již v dějinách zakládání z knihy Exodus (12,1-14) se dům
objevuje jako prostor záchrany a útočiště v temné noci, jíž kráčí anděl
smrti.
Také v Ježíšových dobách to bylo tak, že se pascha po porážce beránka
konané v chrámu, slavila v domech, v rodinách. Existoval předpis, podle
něhož člověk nesměl během paschální noci opustit město Jeruzalém. Město
jako celek se jevilo jako prostor záchrany proti chaotické noci; jeho
zdi jako val, jenž chrání stvoření. Současně musel Izrael každý rok k
slavení paschy do tohoto města putovat, aby se tam navrátil ke svým
pramenům, aby byl nově stvořen, aby znovu osobně přijal své spasení,
osvobození a založení. Národ je v průběhu roku v neustálém nebezpečí, že
upadne nejen do vnějšího rozptýlení, ale že bude rozptýlen i zevnitř, že
pozbyde vnitřních základů, které ho nesou. Je mu třeba návratu k tomu,
co je jeho vlastním základem.
Církev – živý domov
I Ježíš slavil paschu podle tohoto předpisu: v domě se svou rodinou; to
znamená: s apoštoly, kteří se stali jeho novou rodinou. To opět odpovídá
jednomu tehdy platnému předpisu, podle něhož poutníci putující do
Jeruzaléma mohli založit společenství poutníků, takzvaný chaburot, a pro
tuto noc si byli navzájem rodinou, domem paschy. V tomto smyslu se
pascha stala také slavností křesťanů. My jsme jeho chabura, jeho rodina,
kterou založil ze svých druhů – poutníků, z přátel, kteří s ním jdou
cestou evangelia. Jako jeho přátelé-poutníci jsme v jeho domě; církev je
tak novou rodinou a novým městem, které je pro nás tím, čím byl
Jeruzalém – oním živým domovem, jenž zažehnává mocnosti chaosu a skýtá
prostor míru.
Věřit znamená vyjít ven
Pascha se slavila v domě. Také Ježíš to tak dělal. Avšak po večeři vstal
a vyšel ven, překročil hranice zákona, tím, že překročil hranici potoka
Kidronu, hranici Jeruzaléma. Vyšel ven do noci. Nebál se chaosu,
neschovával se a neskrýval se před ním, ale vstoupil až na jeho
nejhlubší dno, až do říše smrti. Vyšel ven – tím se chce říci: Protože
zeď církve je víra a láska Ježíše Krista, není církev nějakým bunkrem
nebo uzavřenou pevností, nýbrž otevřeným městem. Věřit vždy také
znamená: s Ježíšem Kristem vyjít ven, nebát se chaosu, neboť on je ten
silnější. On vyšel ven a my ho následujeme, pokud děláme totéž. Věřit
znamená vyjít zpoza zdí a budovat uprostřed světa chaosu v síle Ježíše
Krista prostor víry a prostor lásky. Pán vyšel ven – to je znamení jeho
síly. Sestoupil do noci Getseman, do noci kříže a hrobu. Postavil se
silnému – smrti jako ten silnější. Láska Boží – jeho síla – je silnější
než mocnosti zkázy. Tak právě v tomto vyjití ven, v cestě pašijí, kterou
Ježíš překračuje hranice ochranných zdí města, tkví gesto jeho
vítězství; již v tajemství Getseman se skrývá mysterium velikonoční
radosti. Ježíš je „ten silnější“. Není už žádné moci, která by mu mohla
vzdorovat, žádného místa, kde by nebyl. Volá nás, abychom se s ním
odvážili na tuto cestu; neboť tam, kde je víra a láska, tam je on, tam
je moc míru, jež překonává nicotu a smrt.
Vstupovat do Ježíšovy osamělosti
Na konci liturgie Zeleného čtvrtku budeme napodobovat Ježíšovu cestu.
Vyneseme nejsvětější svátost z dómu do kaple jeho osamělosti a jeho
smrtelné úzkosti. Půjdeme za ním v hodině jeho opuštěnosti, aby přestala
být opuštěností. Tato cesta Zeleného čtvrtku nesmí zůstat pouze
liturgickým gestem. Musí pro nás být příkazem, vždy znovu vstupovat do
Ježíšovy osamělosti, stále znovu jej, zapomenutého, vysmívaného, hledat
tam, kde je osamělý; stát při něm tam, kde ho lidé nechtějí znát. Chceme
Pána prosit, aby nechal vzejít světlo do všech nocí tohoto světa; aby je
ukázal v hodinách osamělosti a temnoty také nám. Chceme ho prosit, aby
byl s námi uprostřed noci tohoto světa a aby skrze nás dal vzejít novému
městu, prostoru jeho míru, novému stvoření.
(Zpracováno podle knihy: Joseph Ratzinger, Hledět na probodeného,
www.vira.cz)
Velký pátek - Skloňme hlavu
„Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa. Klaníme se ti, Pane
Ježíši Kriste.“
Sklonit hlavu před dokonalostí jeho lásky, která si zamilovala naši
nedokonalost. Činit pokání, neboť to jsou naše viny, které přibíjejí na
kříž jeho ruce, nohy, probodávají srdce, rozdírají hlavu ostny a záda
důtkami, cit urážkami. Vzbudit v sobě soucit především s dalšími
trpícími, kterých je mnoho.
Dnešní den je příležitostí pro smíření. Můžeme sledovat našeho Mistra a
Pána, jak pláče a volá: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a
kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit
tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli
jste!“ (Mt 23,37). Ježíš žízní po jednotě, Láska dychtí po lásce: „Nové
přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval
vás, i vy se milujte navzájem“ (Jan 13,34).
Dobře si promysleme postoj a smýšlení, s jakým budeme přistupovat pod
jeho kříž. Máme čas, můžeme si proto dovolit i krátkou meditaci nebo
alespoň ztišení u paty kříže. Toto zastavení se, ztišení nebo několik
slov prosby nás má provázet po celý následující rok. Každý den budeme na
svém těle značit znamení kříže. Každý den si můžeme vzpomenout na tyto
okamžiky. Každý den můžeme obnovovat rozhodnutí hledat usmíření s
druhými, budit v sobě smysl pro solidaritu a pravý soucit, milovat až do
krajnosti – i nepřátele a ty, které chceme ignorovat.
A nyní se modleme, prosme, neboť nás obklopuje mnoho lidí, kteří k Bohu
volat zapomněli. My to umíme. Volejme dnes i za ně.
(Petr Šabaka, www.vira.cz)
Dary Vzkříšeného nám pomáhají...
Když po Velikonocích přišel vzkříšený Ježíš mezi vyděšené apoštoly,
přinesl jim pět velkých darů:
Pokoj
„Ježíš se postavil uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám!“ Prvním z jeho
darů je pokoj, hebrejsky „šalom“. Ježíšův pokoj není jen klid nebo mír,
ani dát si nohy na stůl a mít „klídek“. Hebrejský kořen slova "šlm"
značí „plnost, celistvost“. Ježíš učedníkům přináší plnost všeho, což
lze vyjádřit i slovem „spása“. Jenže spása není v prvé řadě to, co nás
eventuálně čeká na konci života, nýbrž to, co naplňuje smyslem můj život
již dnes a třeba i zítra. Ježíš učedníkům tedy říká: „Přináším vám
plnost všeho, po čem vaše srdce touží, už nemusíte hledat nic jiného.“
Radost
„Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Druhým Ježíšovým
velikonočním darem je radost. Skutečná radost není to, že se od srdce
zasměju vtipu (i když i to je důležité), nebo že jsme dali gól Kanaďanům
(i když i to je hezké). Skutečná radost je vědomí, že jsem milován, že
nejsem sám, že můj život má smysl a že někam spěje. Skutečná radost je
zakotvením v Bohu, díky kterému mohu s odstupem hodnotit věci tohoto
světa. Skutečná radost není popřením bolesti a utrpení, nýbrž je jejich
druhou stranou.
Smysl života
Další Ježíšova slova jsou „jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“.
Ježíšovým třetím velikonočním darem je poslání, smysl života. Učedníci
již vědí, čím svůj život naplnit, proč budou zítra ráno vstávat, a proto
s těšením dnes večer uléhat. Je konec životní prázdnotě a nesmyslné
honbě za věcmi, které nemají žádnou cenu. Je spousta lidí, kteří nevědí,
proč vlastně žijí a proč se stále za něčím ženou. Je opravdu těžké to
vědět bez Ježíše, který přemohl smrt, protože smrt, po které život
nepokračuje, nakonec veškerý smysl maže. Jistě bychom mohli udělat
spoustu dobra a zanechat po sobě bohatý odkaz i bez Ježíše, ale konec
našeho života bez další naděje by měl hořkou pachuť. Už starý pesimista
Kazatel si s tím bez Ježíše nevěděl rady, když napsal, že „všechno je
marnost“, vždyť „každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se
pachtil a honil vítr?“.
Duch svatý
„Ježíš pak na ně dechl a řekl jim: ´Přijměte Ducha svatého´“. Duch svatý
je čtvrtým Ježíšovým velikonočním darem. Jen díky němu můžeme Ježíše
„vidět“ a chápat jeho slova, jinak nám on i jeho slova zůstanou mrtvými,
řekneme, že „je to sice pěkné, ale do dnešního světa se to už nehodí“,
že prostě jeho slova „jsou nereálná“. Ať si to dnes někdo zkusí, milovat
nepřítele nebo nastavit druhou tvář, vždyť by to byl blázen! „Jen v
Duchu svatém může někdo vyznat: Ježíš je Pán,“ řekne později apoštol
Pavel a klidně se pro Ježíše nechá týrat, a nakonec i zabít.
Odpuštění
„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu
odpuštěny nejsou.“ Odpuštění je pátý Ježíšův velikonoční dar. Ježíšova
věta je mementem apoštolům o tom, že milosrdenství je korunou jeho
zvěsti a nad ně už nic není. Ježíšovi učedníci nemohou být než posly
Božího milosrdenství. Nikdy nesmějí být nemilosrdní, protože by svého
Pána zradili.
Ježíšovy velikonoční dary ukazují cestu k tomu,
jak se stát člověkem podle Božího obrazu.
A na této cestě člověka též uschopňují.
(Zpracováno podle knihy: Ladislav Heryán, Exotem na této zemi,
www.vira.cz)
Petrův nástupce zahájil předsynodní setkání mladých lidí
Papež
František trávil slavnost sv. Josefa, na níž připadá páté výročí jeho
nástupu na Petrův stolec, s mladými delegáty
předsynodního jednání. Do římské Papežské mezinárodní koleje Mater
Ecclesiae se sjelo více než tři sta mladých lidí z celého světa, včetně
České republiky, kterou zastupují Markéta Imlaufová z Pedagogické
fakulty Karlovy univerzity a misionář oblát Oto Medvec. Dalších téměř
patnáct tisíc lidí se do týdenní pre-synody, ze které vzejde závěrečný
dokument jako jeden z podkladů synodních otců, zapojilo prostřednictvím
sociálních sítí.
V obsáhlé promluvě papež František nejprve vymezil zásady pracovního
jednání – upřímný, odvážný a neostýchavý dialog, avšak zároveň pokorné
naslouchání a právo na vyslovení různých názorů. Mínění mladých lidí je
pro církev nepostradatelné, dodal, poněvadž v mnoha chvílích církevních
dějin, stejně jako v četných biblických příbězích, Bůh promlouval právě
hlasem nejmladší generace – kupříkladu v Samuelovi, Davidovi a
Danielovi.
„Ve svízelných okamžicích posouvá Pán dějiny kupředu za pomoci mladých
lidí, protože se nestydí a říkají pravdu. Tím nemyslím, že by byli drzí,
ale směle říkají pravdu. (…) Nerodí se jako světci, spravedliví a vzory
druhých lidí, nýbrž jsou to hřešící muži a ženy, kteří nicméně mají chuť
udělat něco dobrého. Bůh je k tomu podnítil, a oni to vykonali, což je
krásné. Nemusíme se tedy domnívat, že jsme tu na akci vyhrazené kněžím a
sestrám, nikoli, je pro všechny. Pro vás mladé obzvláště, protože v sobě
máte sílu k vyslovení věcí, k naslouchání, ke smíchu, ale také k pláči.
My dospělí jsme častokrát už zapomněli na schopnost plakat…“
Papež podotkl, že o mladých lidech se příliš často mluví, aniž by se jim
dala možnost klást otázky.
„Dohledejte si pro zajímavost, v kolika článcích a na kolika
konferencích se mluví o dnešní mládeži. Chtěl bych říci jediné – mládež
neexistuje! Existují mladí lidé, jejich příběhy, tváře, pohledy, iluze.
Je snadné mluvit o mládeži v abstraktech a procentech. Co ale říká tvůj
výraz, tvé srdce? Proto je zapotřebí s mladými hovořit, naslouchat jim.
Občas je sice zřejmé, že by mladí nedostali Nobelovu cenu za rozvahu,
protože někdy svými výroky políčkují, ale takový už je život a je nutné
jim naslouchat.“
Mladým lidem nestačí chatování nebo sdílení sympatických fotografií –
chtějí, abychom je brali vážně.
„Mám pocit, že nás obklopuje kultura, která na jedné straně činí modlu z
nikdy nepomíjejícího mládí, na druhé vyřazuje mladé lidi z protagonismu.
Uplatňuje se filozofie make-upu – lidé stárnou a líčí se, aby vypadali
mladší, ale mladým lidem růst nedopřávají.“
Mladý člověk bývá vyčleňován z řádného veřejného života a častokrát je
nucen žebrat o zaměstnání, které mu nezaručuje budoucnost, popisoval
dále papež František.
„Co se stane s mladým člověkem, který nenajde práci? Onemocní depresí,
upadne do závislostí, spáchá sebevraždu – přičemž je zajímavé, že
všechny statistiky o juvenilní sebevražednosti jsou zfalšované, opravdu
všechny – anebo se z něj stane rebel, což je svým způsobem také
sebevražda. Nastoupí do letadla a odletí do města, které nechci
jmenovat, dá se naverbovat do Islámského státu anebo jiného guerrilového
hnutí, aby měl smysl života a měsíční gáži. To je sociální hřích a
společnost za něj nese odpovědnost.“
Církev naopak nesmí zavřít dveře a tvářit se, že neslyší, zdůraznil
papež po této zevrubné analýze. Předsynodní zasedání proto vyjadřuje
její vůli naslouchat všem mladým, nikoho nevyjímaje, a to nikoli z
politických důvodů. „Potřebujeme totiž lépe pochopit, co od nás Bůh a
dějiny vyžadují“, vysvětlil František a přešel k cíli příští biskupské
synody, tedy vytvoření podmínek k citlivému a odbornému doprovázení
mladých lidí při rozlišování životního povolání.
„Věřícím chci říci, že Bůh je věrný. Klade vám otázku, se kterou se
obrátil na první učedníky: „Co byste chtěli? (Jan 1,38). Také já se v
tuto chvíli každého z vás ptám: Co bys v životě chtěl? Řekni to, bude
prospěšné, když si to poslechneme. Řekni to. Právě to potřebujeme –
vnímat vaši životní cestu. Co bys chtěl?“
Příští biskupská synoda zároveň vyzývá církev, aby se vrátila k
mladistvému dynamismu, řekl dále Svatý otec a zmínil se o reakcích na
dotazník generálního sekretariátu biskupské synody, který mladí lidé
mohli vyplnit. Z odpovědí vyplývá, že mnozí od dospělých požadují
orientaci při důležitých životních rozhodnutích.
„Láska se vyjadřuje blízkostí – a tu dnes mladí lidé od církve vyžadují.
Dobře víte, že existuje mnoho způsobů, jak se církvi vzdálit – když se
třeba vychovává v bílých rukavičkách, ale zároveň se udržuje odstup,
abychom se do ničeho nenamočili…Jeden mladý člověk označil za
nejdůležitější při církevních mládežnických setkáních přítomnost
řeholníků, kteří vyslechnou, pochopí, poradí. V tom spočívá blízkost
zasvěcených mužů a žen – naslouchají, poznávají a dají radu tomu, kdo ji
žádá…“
Církev se nicméně má odvážit k novým cestám doprovázení a blízkosti, byť
by to pro ní obnášelo rizika. „Musíme něco riskovat, protože to už lásce
přísluší. Bez rizika stárnou mladí lidé i církev“, poznamenal papež.
„Vyzýváte nás, abychom vyšli z logiky ustálených návyků, onoho „vždycky
se to dělalo takhle“. Pěkně prosím, to je jed, ale sladký, protože ti
ukonejší duši a jako bys po něm zůstal v narkóze, nemůžeš chodit…Je
třeba opustit tuto logiku a setrvat v brázdě autentické křesťanské
tradice, ovšem kreativně.“
Mladí lidé vytvářejí vlastní kulturu, podotkl římský biskup v závěru,
avšak mají dbát na to, aby neztratili kořeny. František v této
souvislosti opětovně vyzdvihl mezigenerační vztah k nejstarší generaci
pradědů, kteří, řečeno s prorokem Joelem, sní, zatímco mladí prorokují.
(Řím, papež František, 19.3.2018)
Na SDM v Paname odovzdajú mladým 1,5 milióna ružencov z Betlehema
Na
Svetových dňoch mládeže v Paname pápež František vyzve všetkých mladých,
aby sa modlili za pokoj. Na tento účel budú k dispozícii ružence
vyrobené z olivového dreva v Betleheme. Projekt vznikol ako odpoveď na
želanie Svätého Otca na podnet Mons. Pierra Bürchera, emeritného biskupa
Reykjavíku na Islande.
Projekt poskytne 1,5 milióna ružencov, vyrobených v Betleheme rodinami v
núdzi, ktoré budú odovzdané mladým na Svetových dňoch mládeže v Paname,
aby ich povzbudili modliť sa za pokoj. „Rozhodli sme sa nazvať projekt
Ave JMJ, kde ave znamená modlitbu v ruženci, modlitbu k Panne Márii a
skratka JMJ je skratka de la Jornada Mundial de la Juventud, teda
Svetové dni mládeže, ale tiež sú to začiatočné písmená mien Jesús, José
y María – Ježiš, Jozef a Mária,“ vysvetlil Mons. Bürcher. „Olivovník je
symbolom pokoja, proto ich vyrobí v Betleheme ľudia, ktorí nemajú
prácu.“ Na výrobu bude potrebných celkovo 81 miliónov zrniek a 1,5
milióna malých drevených krížikov. Bude na nich laserom napísané slovo
Betlehem a JMJ 2019. Spolu s výrobou ružencov sa pripravuje aplikácia,
ktorá naučí deti modliť sa svätý ruženec tak, že si aplikáciu stiahnu do
telefónu.
„Pápež vyjadril svoje želanie modliť sa za pokoj na svete špeciálne pre
Jeruzalem a Blízky východ.“ Každý mladý človek, ktorý sa zúčastní
dostane tri ružence – jeden preňho, jeden, aby ho dal niekomu, kto príde
na stretnutie v Paname a tretí, aby ho dal niekomu vo svojej rodnej
krajine.
(ACI Stampa, Gaudium Pressum, Terrasanta.net / Emília Senková)
Památka Panny Marie, Matky církve bude závazná pro celou církev
Z
rozhodnutí papeže Františka bude celá církev latinského obřadu od
nynějška slavit památku Nejsvětější Panny Marie, Matky církve.
Zveřejněný dekret Kongregace pro bohoslužbu a svátosti určuje, že bude
připadat na první pondělí po neděli Seslání Ducha svatého. Jak připomíná
v komentáři k dekretu prefekt kongregace, kardinál Robert Sarah, Maria
Matka církve byla doposud v tento den připomínána ve dvou místních
církvích: v Polsku a v Argentině.
Dekret připomíná genezi kultu P. Marie jako Matky církve. Křesťané brzy
začali vnímat Marii jako svou Matku. Dosvědčují to slova sv. Augustina,
který nazývá Marii Matkou Kristových údů, neboť skrze svou lásku
spolupracovala na novém zrození věřících v církvi. Svatý Lev Veliký pak
zdůrazňuje, že Maria je jak Matkou Krista tak i údů Jeho mystického
Těla, tedy církve.
Vatikánský dekret se odvolává také k Janovu evangeliu (srov. Jan 19,25),
kde čteme o Mariině přijetí odkazu Synovy lásky, když přijala
všechny lidi, zosobněné v milovaném učedníku, jako děti, které mají být
obnoveny k božskému životu. Od té chvíle se Maria stává průvodkyní
rodící se církve a je jako taková vnímána také v církevním společenství,
které ji během staletí poctilo mnoha tituly odpovídajícími této její
roli. Rozvoj tohoto kultu vrcholí oficiálním prohlášením P. Marie Matkou
církve, k němuž přikročil papež Pavel VI. při zakončení třetího zasedání
II. vatikánského koncilu, 21. listopadu 1964.
Vatikánský dekret dodává, že zavedením této nové závazné památky do
liturgického kalendáře papež František chce podpořit růst mateřského
cítění v církvi a rozvoj autentické mariánské zbožnosti.
Dokument podepsaný v den památky P. Marie Lurdské, 11. února 2018,
rovněž stanovuje, že památka má být od nynějška zanesena ve všech
kalendářích a liturgických knihách, včetně liturgie hodin.
(Vatikán, 3.3.2018)
Z olympijskej rýchlokorčuliarky rehoľnou sestrou
Zimná
olympiáda 2018 končí, úspechy a radosti z výhry striedajú sklamania a
smútky z prehry. Pozerajúc na úžasné športové výkony si môžeme uvedomiť
aj to, že nepoznáme životné príbehy týchto športovcov. Niektoré sú ozaj
prekvapivé a jeden taký vám chceme predstaviť. Je ním olympionička v
rýchlokorčuľovaní z roku 1998 Kirstin Holum, dnes už rehoľná sestra
Catherine zo spoločenstva františkánskych sestier obnovy, ktorá pôsobí v
kláštore sv. Kláry v meste Leeds v Anglicku, kde pracuje s chudobnými a
núdznymi.
Šport jej bol od detstva blízky, keďže aj jej rodičia boli olympionikmi
(otec lyžiar a matka rýchlokorčuliarka). Po národných úspechoch sa aj
ona dostala v roku 1998 na olympiádu do japonského Nagano, kde skončila
na šiestom a siedmom mieste v rýchlokorčuliarskych disciplínach na 3000
a 5000 metrov.
Ako 16-ročná, dva roky pred olympiádou, bola na púti vo Fatime, kde
objavila svoje povolanie a odovzdala život Bohu. Po skončení strednej
školy šla študovať umenie na univerzitu do Chicaga a na toto povolanie
zabudla, keďže tam bolo pre ňu ťažké žiť vieru, lebo nepoznala veriacich
rovesníkov a tak na ceste povolania nemala oporu. Po ukončení školy a
návrate domov počas modlitieb za nenarodené deti pred potratovou
klinikou spoznala ďalších mladých zapálených pre Krista a neskôr s nimi
na Svetových dňoch mládeže v Toronte zažila Cirkev plnú mladých a života
a videla tam aj mnoho mladých rehoľných sestier. Boh sa dotýkal jej
srdca, posilňoval jej povolanie a tak napokon vstúpila do spoločenstva
františkánskych sestier obnovy.
Na začiatku ani mnohé jej spolusestry nevedeli o jej kariére
rýchlokorčuliarky a o jej účasti na olympiáde, ale od roku 2010, keď bol
počas olympiády vo Vancouveri zverejnený jeden článok, jej cesta
povolania zaujala čitateľov a sestra Catherine začala dostávať pozvania,
aby rozprávala pred publikom: „Môj príbeh o tom, ako som prišla do
kláštora, nie je obyčajným. Je jedinečný. Mať preto možnosť obzrieť sa,
vzdávať vďaky a deliť sa s ním s tými ktorých stretávam, je pre mňa
požehnaním.“
U nich v kláštore nemajú televíziu, preto olympijské hry nepozerá, ale
je vďačná za všetko, čo ju rýchlokorčuľovanie naučilo a čo jej pomáha
žiť jej povolanie: „Život nás, sestier, tvorí disciplína, dlhé hodiny
tvrdej práce a nepredvídateľných situácií. Vidím, že trénovanie na
olympiádu ma na to pripravilo.“
Niektorí sa naháňajú za väčšou popularitou, ďalšími medailami a úspechmi
a nikdy im to nestačí. Sestra Catherine si zvolila inú cestu a ženie sa
za niečím, čo má pre ňu oveľa vyššiu hodnotu.
(Zasvätený život, 23.02.2018)
Pohled na tvář Ukřižovaného zve k přemožení démonů nedůvěry, apatie a rezignace
Postní doba je příhodný čas k tomu, abychom doladili disonantní
akordy svého křesťanského života a přijali vždy novou, radostnou a
slibnou zprávu Pánovy Paschy. Církev nás svojí mateřskou moudrostí
vybízí, abychom věnovali zvláštní pozornost všemu, čím by naše věřící
srdce mohlo být ochlazeno či narušeno...Nedůvěra, apatie a rezignace
jsou démoni, kteří rozleptávají a ochromují duši věřícího lidu.
Postní doba je příhodným časem k tomu, abychom tato i jiná pokušení
demaskovali a umožnili svému srdci tepat v souladu s tím Ježíšovým.
Nabízí tři slova, aby pomohla věřícímu srdci se zahřát: zastav, pohlédni
a vrať se.
Zastav se trochu, zanech toho spěchu a nesmyslného shonu, který naplňuje
duši hořkostí pocitu, že se nikdy nikam nedojde. Zastav, zanech této
povinnosti žít uspěchaným způsobem, který rozptyluje, rozděluje a ničí
čas rodiny, čas přátelství, čas dětí, čas prarodičů, čas vděčnosti..
.čas Boží.
Zastav trochu tu nutnost ukazovat se a být všemi viděn, být neustále na
odiv, který znemožňuje mít na paměti hodnotu niternosti a usebranosti.
Zastav trochu ten sebevědomý pohled, prchavé a přezíravé komentování,
které se rodí ze zapomenutí na jemnost, laskavost a úctu při setkání s
druhými, zejména slabými, raněnými a také těmi, kdo jsou ponořeni ve
hříchu a pochybení.
Zastav trochu to nutkání chtít všechno kontrolovat, všechno vědět a
všechno zničit, jež se rodí ze zapomnění na vděčnost za dar života a
tolika obdrženého dobra.
Zastav trochu ten ohlušující lomoz, který působí zakrnění, otupuje náš
sluch a znemožňuje pamatovat na tvořivou a úrodnou moc mlčení.
Zastav trochu to šíření sterilních a neužitečných emocí, které plynou z
uzavřenosti a sebelítosti, znemožňují vycházet druhým v ústrety a
vzájemně sdílet těžkosti a utrpení.
Zastav prázdnotu toho, co je přechodné, pomíjivé a prchavé a bere nám
kořeny, vztahy, smysl putování i vědomí, že jsme stále na cestě.
Zastav, abys pohlédl a rozjímal!
Pohleď na znamení, jež zabraňují vyhasnout lásce, oživují plamen víry a
naděje; na tváře, které žijící jemnocitem a dobrotou Boha, jenž působí
mezi námi.
Pohleď na tváře našich rodin, které se den za dnem neustále nasazují, s
obrovským úsilím putují životem a uprostřed spousty nedostatků a nesnází
nevynechají jediný pokus, aby ze svého domova činily školu lásky.
Pohleď na tváře, jež nás interpelují: na naše děti, naše mladé, kteří
jsou plni budoucnosti a naděje, plni zítřků a možností a potřebují
oddanost a ochranu. Živé ratolesti lásky a života, které si nepřetržitě
hledají cestu mezi našimi přízemními a sobeckými kalkuly.
Pohleď na tváře našich starých, zbrázděné časem a uchovávající živou
paměť našeho lidu. Tváře činorodé Boží moudrosti.
Pohleď na tváře našich nemocných a množství těch, kteří se o ně starají;
tváře, které nám ve své křehkosti a služebnosti připomínají, že hodnota
žádného člověka nemůže být nikdy redukována na otázku kalkulu či užitku.
Pohleď na litující tváře těch, kdo se snaží odčinit svá pochybení a
přečiny, proměnit situaci svojí ubohosti i bolesti a jít dál.
Pohleď a rozjímej o tváři Ukřižované Lásky, která nepřestává z kříže
rozdávat naději, podávat ruku těm, kdo se cítí křižováni a ve svém
životě zakoušejí tíži selhání, rozčarování a zklamání.
Pohleď a rozjímej o konkrétní tváři Krista ukřižovaného z lásky ke všem
bez výjimky. Ke všem? Ano, ke všem. Pohled na Jeho tvář je nadějným
pozváním této postní doby k přemožení démonů nedůvěry, apatie a
rezignace. Tato tvář nás nabádá volat: Boží království je možné!
Zastav, pohleď a vrať se. Vrať se do domu svého Otce. Vrať se beze
strachu do toužebné a otevřené náruče svého Otce, který překypuje
milosrdenstvím a očekává tě (srov. Ef 2,4)!
Vrať se! Beze strachu: tato doba je příhodná pro návrat domů, do domu
„Otce mého i vašeho“ (srov. Jan 20,17). Je to doba určená našemu srdci,
aby se nechalo pohnout. Setrvat na cestě špatnosti je pouze pramen
zklamání a smutku. Pravý život je zcela jiný a naše srdce to dobře ví.
Bůh neochabuje, ani neochabne v podávání ruky (srov. Misericordiae
Vultus, 19).
Vrať se a beze strachu zakoušej hojivou a smírnou Boží něhu! Nech Pána,
aby uzdravil rány hříchu a uskutečnil proroctví adresované našim otcům:
»Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla
srdce kamenné a dám vám srdce z masa« (Ez 36,26).
Zastav, pohleď a vrať se.
(Homilie papeže Františka na Popeleční středu, baz. sv. Sabiny, 14.
února 2018)
Papež vyhlásil na 23. února Den modlitby a půstu za mír
„Vzhledem
k trvajícím tragickým konfliktům v různých částech světa vybízím všechny
věřící k účasti na zvláštním Dnu modlitby a půstu za mír v pátek 23.
února prvního postního týdne. Obětujeme jej zejména za obyvatelstvo
Demokratické republiky Kongo a Jižního Súdánu.
Stejně jako jindy při podobných příležitostech zvu také bratry a sestry,
nekatolíky a nekřesťany, aby se přidali k této iniciativě způsobem,
který budou považovat za vhodný, a tedy všichni společně. Náš nebeský
otec stále naslouchá svým dětem, které k němu volají v úzkostech a
bolestech, »uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje« (Žl
147,3). Vyslovuji tuto důraznou výzvu, abychom také my uslyšeli tento
křik a každý si položil ve svém svědomí před Bohem otázku: »Co mohu
učinit pro mír?«. Zajisté se můžeme modlit, ale nejenom to. Každý může
konkrétně odmítat násilí, nakolik to na něm nebo na ní závisí. Vítězství
dosažené násilím je totiž falešné, avšak práce pro mír prospívá všem!“
Papež František, 4.2.2018
Půst je projevem touhy po Bohu
Všechna
náboženství, která jsou projevem hledání Boha, počítají s postem jako s
prostředkem očištění, vnitřního sjednocení, projevem pokání a cesty
k vnitřní svobodě. V křesťanství, které zde navázalo na
starozákonní tradici, má půst ale ještě jeden velmi důležitý rozměr – z
hlediska víry dokonce ten nejdůležitější. Je projevem touhy po Bohu,
pokory před Bohem a ve spojení s prosebnou modlitbou i projevem lásky k
druhým. Nejde tedy jen o asketický výkon, který by člověku
navozoval příjemný duševní pocit nebo uspokojení z překonání sebe sama.
Pro nás křesťany je půst především výrazem touhy předstoupit před Boha s
vírou a oddaností, s vědomím bytostné závislosti na něm a s očekáváním
jeho zásahu do života našeho nebo našich drahých. Je vyjádřením touhy po
setkání s ním. Ve spojení s modlitbou nás také půst pro toto setkání
disponuje. V mnišské tradici je vnímán jako jeden z důležitých
prostředků dosažení čistoty srdce, tedy vnitřního spojení s Bohem v
lásce.
V. Kodet, KT 7/2007
Seznam poutních míst v ČR, která budou nově národními kulturními památkami
Vykupovat čas
Obrácení spočívá v tom, že se naučíme žít pro okamžiky Božího
navštívení. To nás učí pokoře. Pokorně čekat, až přijde Boží pozvání, a
pak všeho nechat, s důvěrou „prodat“ všechny své zájmy, cíle a plány, a
získat to jediné pole s pokladem (srov. Mt 13,44). Učí nás pokoře,
abychom se nedomnívali, že můžeme budovat své velké plány. Matka Tereza
z Kalkaty často říkala: „My nemůžeme dělat veliké věci. My můžeme dělat
jen malé věci s velkou láskou.“
P. Jaroslav Brož
Pokora a čas
Ve střední Africe se lidem o mnoha velmi užitečných věcech (které nám –
mimo jiné – šetří spoustu času!) ani nezdá, a přece mi nepřipadá, že by
trpěli nedostatkem času jako my. Problém bude tedy nejspíš někde jinde…
Zřejmě v tom, jak s časem nakládáme, a pokud máme jít až ke kořenu věci,
je třeba uznat, že ve skutečnosti jsme problém my sami: To, kdo jsme,
kam směřujeme, oč usilujeme, čemu se bráníme. Jinými slovy: Jádro
nesnáze je v tom, zda si rozumíme, zda rozumíme světu okolo nás, zda
chápeme, co je v životě opravdu podstatné, a zda se podle toho všeho pak
také chováme.
o. Pavel Vojtěch Kohut OCD
Dies Domini
Alexandr Solženicyn, ruský spisovatel a disident, jednou vyprávěl: „Je
to už víc než půl století, ještě jsem byl dítě, kdy jsem z úst mnoha
starších lidí slyšel toto vysvětlení obrovských katastrof, které
postihly Rusko: „Lidé zapomněli na Boha, proto k tomu všemu došlo.“ Od
té doby uplynulo přes padesát let, ale kdyby mě dnes někdo požádal,
abych co nejpřesněji formuloval hlavní příčinu té ničivé revoluce, která
pohltila nějakých šedesát miliónů našich lidí, nemohl bych zvolit
výstižnější formulaci.“
red.
(Apoštol Božího milosrdenství, 2018)
Pavel Fischer - velvyslanec ve Francii
V roce 2007 vytvořila Česká televize portrét velvyslance České
republiky ve Francii Pavla Fischera. Autorům se podařilo ukázat
bohatství a hloubku jeho osobnosti.
V době před prezidentskými volbami je dobré jej shlédnout na adrese:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1185258379-cesty-viry/307298380070022-pavel-fischer-velvyslanec-ve-francii/
Povzbuzení pro rok 2018
Neboj
se!“ říkal Bůh prorokům, „Neboj se!“ pověděl Bůh Zachariášovi v
chrámu, „Neboj se!“ řekl anděl Marii, „Nebojte se!“ řekl Ježíš
apoštolům, když kráčel po moři, „Nebojte se!“ řekl jim po vzkříšení.
Strach a nejistota jsou tak nemilými průvodci člověka
i v dnešním technicky rozvinutém světě
a mnohdy zle deformují životní cesty lidí.
Anglický spisovatel G. K. Chesterton kdysi napsal:
„Je velký omyl domnívat se, že když lidé přestanou věřit v Boha,
nebudou věřit v nic. Naopak. Budou věřit v cokoliv.“
Dnešní úspěch horoskopů, kartářek,
kouzelných léků, léčitelů, ale i všemocných politiků
kteří těží ze strachu lidí z budoucnosti,
svědčí o tom, že lidé jsou plni nejrůznějších obav
a hledají všemožné životní „jistoty“.
Do této situace vstupuje Bůh, který tak miloval svět, že dal svého
jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl
život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět
odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. (Jan 3, 16-17)
Dává nám jistotu:
že každý z nás máme u Boha nesmírnou cenu,
že má o nás zájem a s láskou o nás pečuje,
že nemusíme pochybovat o tom, že je s námi,
že u něj máme svůj pravý domov.
(Zpracováno podle AS -www.vira.cz)
Ukončení činnosti Víceúčelového centra
Zaživa v hrobě zůstává ten, kdo nenávidí (M. Vlk)
Nenávist
staví hřbitov civilizace
Ano, i na tyto hroby v těchto dnech myslím. Na ty, kdo v srdci
chovají nenávist k druhým a jsou ochotni k násilí. Na ty, kdo mají v
srdci smrt. Nenávist všeho druhu totiž plodí kulturu smrti, staví
hřbitov civilizace.
Co s tím dělat? Rozvoj člověka i společnosti je možný jedině
vzájemným otevřením se, vzájemnou láskou, respektem a odpouštěním.
Podle kardinála Miloslava Vlka, z knížky Slova z katedrály,
kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad