Z duchovního života sester, jak nám to předkládají naše Konstituce
Život v našem společenství uskutečňujeme v rozmanitých situacích
každodenního života, který přizpůsobujeme podmínkám jednotlivých komunit
a sester. V síle našeho všeobecného kněžství se všechny naše práce,
modlitby, naše apoštolské dílo, denní povinnosti, tělesný a duševní
odpočinek, dokonce i těžkosti života, když je snášíme trpělivě, stávají
duchovní obětí, která se Bohu líbí skrze Ježíše Krista" – prožíváme – li
je v Duchu svatém, (1 Petr 2, 5). To všechno obětujeme ve slavení
eucharistie s obětí Těla Páně a přednášíme v Boží bázni Otci. Tímto
způsobem zasvěcujeme svět Bohu. Naše sebeobětování denně uskutečňujeme
účastí na životě církve a na poslání apoštolů, které spočívá v
naslouchání a hlásání Božího slova, ve slavení liturgie a posvěcování
světa, jakož i v úloze budovat v lásce naše komunity. Život v našich
komunitách je uspořádán tak, aby naše domy byly také místy dobrovolného
zachovávání mlčení, rozjímání, studia a sesterských rozhovorů.
Se slavením eucharistie, která je stolem slova a obětí chvály, je velmi
úzce spojena liturgická modlitba církve. Jako Kongregace kanovnického
založení pěstujeme společnou liturgickou modlitbu jako naše zvláštní
poslání a klademe důraz na její společné konání. Určené liturgické texty
rády zpíváme. Zpěv více odpovídá povaze některých částí liturgie, činí
ji slavnější a spíše spojuje srdce k Boží chvále. Jsme si vědomy
důležitosti modlitby,
a proto se jí horlivě věnujeme. Věrně konaná každodenní modlitba je pro
každou z nás prvotní nutností. Prohlubování modlitby a všech zbožných
úkonů máme za nejdůležitější část svého poslání. Společnou modlitbou
rozumíme především liturgickou modlitbu konanou v chóru.
Každá sestra má věnovat čas i soukromé modlitbě. Denně věnujeme alespoň
půl hodiny rozjímání. Abychom zajistily skutečný pokrok na cestě k
dokonalosti a v poznání sebe, zpytujeme denně svědomí. Při soukromých
pobožnostech dáváme přednost modlitbě růžence a křížové cestě. V duchu
svatého Norberta se snažíme o upřímné uctívání Neposkvrněné Panny Marie
a věnujeme zvláštní pozornost duchovním cvičením, která mají vztah k
Matce Boží.
Společné a soukromé adorace a návštěvy eucharistického Krista svědčí o
naší lásce k němu a obnovují stále eucharistickou milost.
Vnaslouchání slovu Božímu a slavení Eucharistie, přijímání svátostí,
chórové a soukromé modlitbě, v nichž se projevuje kontemplativní rozměr
našeho způsobu života, představují duši celého našeho apoštolátu. Ovocem
slova a svátostí je viditelné i neviditelné sjednocení Božích dětí.
Především slavením eucharistie se vytváří jednota v Božím lidu.
Uskutečňování této jednoty v Kristu je nejvyšším cílem našich komunit.
Podle učení svatého Augustina má jednota v našich komunitách přerůst v
lásku, objímající všechny lidi.
Duchovní čtení konáme jednotlivě a společně. Jako duchovní četbu čteme
bibli, knihy církevních Otců a jiných starších a nových učitelů
duchovního života. Čtení při stolování konáme podle řádových tradic
zvláště na jeho počátku ve spojení s modlitbou před jídlem.
Několikrát za rok věnujeme jeden den duchovní obnově. Podle
premonstrátské tradice se častěji modlíme kající žalmy a konáme kající
pobožnosti. Každý rok konáme exercicie a to tak, aby skutečně sloužily k
duchovnímu růstu.
Mlčení, jehož smyslem je zklidnění a soustředění se, má být prostředkem
k duchovní četbě, k modlitbě, k duševní práci. Zachováváme ho také s
ohledem na kontemplativní rozměr našeho způsobu života. Při používání
sdělovacích prostředků si počínáme s nutnou obezřetností a vyhýbáme se
všemu, co by mohlo škodit našemu povolání.
Ve svátosti pokání vyznáváme bídu našich hříchů a velebíme milosrdenství
Boží. Zde se nám v nesčetných způsobech nabízí pokoj s Bohem a církví.
Toto smíření obnovujeme též se spolusestrami a všemi lidmi. Proto
přijímáme tuto svátost často. Půst a zdrženlivost zachováváme podle
církevních zákonů, místních obyčejů a zvyklostí domu.
Obydlí sester je podle možnosti – v jednoduchosti a hygieně – přiměřené
požadavkům, které jsou na sestry kladeny. Má odpovídat požadavkům
řeholního života, práce, apoštolátu a pohostinnosti. Část domu je
vyhrazena jen pro sestry (klausura).
Oprávněné místo v našem životě mají tělesné a duševní občerstvení, péče
o zdraví, dovolené, návštěvy, dopisování. Pravidelná rekreace, která
patří do denního programu a kterou při vhodných příležitostech
prodlužujeme, je důležitý prostředek osvěžení těla a ducha a upevnění
společenství. Dovolená a návštěvy jsou nám příležitostí k odpočinku a
jedním projevem lásky a přináležitosti k rodině. Psaní a přijímání
dopisů je nám dalším cenným prostředkem pěstování sesterského rodinného
a lidského společenství i apoštolátu.
Péče o zdraví každé sestry je úlohou jak jí samotné, tak komunity a
představených. Chráníme se zanedbání i úzkostlivosti. Používáme vhodné
přirozené prostředky, které pomáhají tělesné a duševní zdraví udržet,
případně je znovu získat.
Starší a nemocné sestry se spojují s Kristem, který trpěl za spásu
světa. Tím se stávají podobnými Kristu a svým způsobem pomáhají budovat
naše společenství. Ostatní sestry se jich ujímají se sesterskou péčí a
odpovídající pomocí. Sestry, kterým byla v nemoci nebo stáří a v
nebezpečí smrti udělena svátost nemocných a viatikum, se připravují na
to, že přechodem do království Božího vstoupí plně do velikonočního
tajemství.
Naše sjednocení se sestrami, které zesnuly v Kristově pokoji, trvá dále
a posilňuje se prostřednictvím duchovních dober. Proto na ně pamatujeme
v lásce u oltáře Páně a modlíme se za ně.
Zvláštním způsobem jsou nám blízcí rodiče sester, kterým patří první
místo mezi našimi dobrodinci, dále naši spolupracovníci a ti, kteří nám
pomáhají v rozličných potřebách života a apoštolátu, přátelé a
dobrodinci Kongregace, provincií a komunit.
Přijímání hostů, služba chudým a potřebným patří mezi tři věci, které
sv. Norbert zvláště doporučuje. Proto máme otevřít srdce i ruce pro
lidskou nouzi, zvláště pro nešťastné, trpící a utlačované. Naše domy
mají být místem duchovního zotavení. Chceme zůstat věrné pohostinnosti
doporučené svatým Norbertem, která platí neméně duši jako tělu.
Realita každodenního společného života vyžaduje, abychom všechno, čím
jsme a co konáme, "vložily do společného". Náš sesterský život nalézá
svou trvalou podobu v osobních vztazích vzájemné úcty, služby, důvěry,
formování se, odpouštění a povzbuzení. Do celku našeho způsobu života
patří pokání. K jeho uskutečňování patří také přijímání a rozlišování
různých povah, trpělivým snášením odříkání a nevýhod, které s sebou
každodenní práce a společný život přináší.
Náš způsob života se inspiruje také životem prvotní církve, tak jak ho
začali žít apoštolé a ostatní Kristovi učedníci a učednice má být
znamením společenství s církví. Aby se tyto hodnoty zachovaly, žijí
sestry v komunitách, jimiž jsou právně zřízené domy, podřízené autoritě
určené představené.
Ačkoli hlavní známkou námi slibovaného života jsou tři evangelní rady,
stálým obracením se k Bohu a společným životem nacházíme těchto známek
více a v hlubším smyslu. Praxe evangelních rad je totiž řízena láskou k
Bohu a bližnímu, vždy zapojena do obecného povolání ke svatosti.
Svatí Otcové Augustine a Norberte, orodujte za nás.